|
O jednom splněném snu aneb jak Tatrablázen k Tatře přišel....
04.06. 09:40 - tatrablázen
Zkusím to takhle:
tuším, že tak někdy okolo 16. dubna mi na sborové schůzce zazvonil v kapse mobil. Kluci zvedli hlavy, taková ta normální reakce, když něco cinkne, koukám na displej a povídám "to je Hynek". Pronesl jsem oblíbený pozdrav ZDAR a čekal nějaký info o nějaký Tatře, protože na jiné téma se spolu snad ani nebavíme.
Ptá se mě, jestli sedím a já odpovídám, že jako jo a on, abych se držel , tak sem se teda chytnul stolu, aby měl radost, i když to stejně nemohl vidět. Sedící a držící se stolu, dozvídám se informaci, kterou má Hynek od jedné nejmenované osoby a to, že jeden podnikový sbor končí a prodává CAS 32 T815 za těch a těch podmínek.
Lehce se mi rozklepala ruka, držící mobil (sakra, asi sem fakt magor) a lehce začínám chytat narudlou barvu. Nelze zadržet stoupající tlak. Telefonát končí slovy "nikomu nic neříkej, ať se o tom dozví co nejmíň lidí". Logický postup, jenže jak mám vysvětlit ostatním moje změny v obličeji - a tak si vyprosím, že to ve sboru můžu vyžvejkat, ale každej bude přísahat, že nikde venku ani nehlesne. Přestože se jedná o sci-fi, po přetlumočení se nese hasičárnou řev, aniž by někdo tušil částku, kterou to vozidlo bude stát a kde jí vlastně vezmeme, přičemž nelze opomenout to nejdůležitější, uspět v prodejní aukci.
Takže jsme se vyřvali, no a když opadly vášně, logický úsudek nás dovedl k myšlence, že tohle městský úřad nepodstoupí, protože vloni jsme dostali velkou finanční částku na dychačaky a teď tohle? Ne, to opravdu nelze, mimo jiné jsme si byli vědomi, že Tatra asi nejlevnější nebude.
Přesto jsme se s Hynkem sešli a jeli auto prohlédnout, nafotit a zjistit konkrétní podmínky prodeje. Trochu utopický výlet, ale zase ne tak daleko, aby to nešlo přežít. Bylo zataženo, takovej pošmournej den, kdy nám byla vyvezena z kotelny - garáže aby si ji Hynek mohl fotit a oba společně prohlížet.
Proběhly informace ohledně technického stavu, který je poněkud slabší, nicméně opravitelný, i když bohužel ne vlastními silami. Ale to zatím netřeba řešit, protože se dozvídáme, že zájemců je více a bude to delší jednání. Když si člověk vybaví, že za nás by musel vše řešit zřizovatel, který, co si budeme povídat, se musí jako každý úřad držet určitých zdlouhavých postupů, odjížděli jsme s pocitem, že máme pár fotek a jeden sen, který nebude mít dlouhého trvání.
Veškeré poznatky jsme sepsali a předložili vedení jednotky, které mělo na starost pro nás poněkud utopické jednání.
Nadšení pomalu opadalo, protože každej tak nějak usoudil, že by toho štěstí bylo moc. Pouze moje nějaký vnitřní tušení mi říkalo, že neznámo proč by to dopadnout mohlo a navíc mě v tom jeden nejmenovaný koloťuk neustále ujišťoval, přestože nechtěl říci, co o tom ví.
Dny ubíhaly a zprávy dohromady žádný. Každej se ptal, nikdo nic nevěděl, čekání je strašná věc.
Přesto se jednou ozval telefon, kde mi bylo velitelem oznámeno, že se máme dostavit na úřad, že je to zajímá a chtějí více informací, jako proč, co a jak. Byl to první konkrétnější jev ohledně jednání na téma, které řeší mnoho sborů, co touto technikou nedisponují (přestože je potřebná, byť to někteří mocipáni vidí jinak). My to po dvou požárech v tržnici Sapa vidíme taky jinak, i když je nad slunce jasný, že jedna Tatra to nevytrhne, ale kdo ví, kdy tam zase budou soudruzi z dálného východu svářet nebo tak něco podobného.
Jednáním ze strany úřadu jsme byli překvapeni, i když to místy připomínalo výslech, protože toho chtěli vědět mnoho. Přesto bylo vidět, že tomu fandí stejně jako my a začínalo se rýsovat jednání s dobrým koncem, protože když je společná řeč, jde všechno lépe.
Uběhlo dalších pár dnů (nebo i týdnů?) a najednou přišla zpráva, že si úřad plácnul s prodávajícím a na řadě jsou formality. A protože i ty dopadly, jak nejlépe dopadnout mohly, jeli jsme 28.5. 2009 společně se zástupcem městské části převzít vysněné vozidlo.
Vyšlo to i díky mojí žádosti a pochopení zainteresovaných lidí na čtvrtek, kdy máme schůzku v hasičárně. Konečný verdikt ututlat byla neskutečná dřina a asi se to moc nepovedlo, přesto příjezd s vozem před stanici, kde čekají natěšení členové jednotky, byl silný zážitek.
Kdo tohle někdy zažil, ví co je to za pocit a vidět ty rozzářené, šťastné obličeje byl neskutečný zážitek. Svůj ani popisovat nebudu, to je škoda klávesnice. Po dvojčatech doma další dítě na hasičárně a to vše v jednom měsíci - to je prostě nepopsatelný pocit. Sice nám jej trochu kazila trucující Liazka, resp. její těsnění pod hlavou, které nám dalo vale, nicméně oprava se blížila ke svému konci a tak nastalo po zaparkování vozu horečné prohlížení nového přírůstku v naší zbrojnici.
Málokdo by věřil, že je něco takového skutečně možné a že se to dá uskutečnit v takovém časovém horizontu. Lidé z úřadu nás přesvědčili, že to lze a zaslouží si největší část děkovných ovací, pro nás je to velice zavazující k další činnosti, kterou provádíme rádi, v rámci svých časových možností a občas i nad ně.
Za sebe a členy SDH a JSDHO PRAHA 11 CHODOV proto děkuji :
- Petru Svobodovi, který je tou nejmenovanou osobou, u které to vlastně všechno začalo a bez níž by nám tak Tatra utekla mezi prsty.
- Hynku Obroučkovi za technickou spolupráci a pomoc při jednání s představiteli městské části Praha 11
- veliteli jednotky Honzovi Kostíkovi, který vedl hlavní jednání s představiteli městské části Praha 11
- Úřadu městské části Praha 11, zejména pak panu starostovi Mgr. Daliboru Mlejnskému, panu PaedDr. Josefu Škvorovi (vedoucímu odboru kanceláře starosty), panu Karlu Rydlovi (agenda požární ochrany v oddělení krizového řízení) a samozřejmě všem zastupitelům, díky jejichž pochopení a zájmu patří dnes naše jednotka k těm nejlépe vybaveným ve své kategorii v celé České republice
- a v neposlední řadě zaměstnavatelům našich členů, kteří pomáhají v rámci svých možností a pravomocí s údržbou a vybavením naší techniky, případně členům upravují pracovní dobu, aby bylo vyhověno dobré věci.
ZDAR Mates
Foto: Karel Stárek, Jiří Voběrek, Tatrablázen a WAP
do češtiny přeložila ruská vlaštovka....
|